Část 2.

2. března 2010 v 18:41 | Cyan |  Přízračná dívka
"Už jedu, vydrž!" křiknu ještě na svého vyděšeného přítele na zádech splašené kobyly.
"Neboj, neplánuju sesedat a někam ti utíkat. Neumím plavat!" křičel polohisterický Minur. Až teď jsem se rozhlédl po březích. A co nevidím- jsou stejné, jako v mém snu! Moje pozornost se znovu obrátila ke kamarádovi. Ta potvora kobyla vylezla z vody! Ale ne. Loďku chytil proud! Jestli to pude dál jako v mém snu, tak skončím nabodnutý na skále! Mám to ale štěstí. Co jsem komu udělal?
Znovu jsem se zaměřil na břehy, abych nemusel myslet na to, co mě čeká. Znovu prožívám svůj nejkrásnější sen, ale tentokrát doopravdy. Jestlipak tu bude i ona?
Už vidím vesnici. A zase na mě všichni koukají jako na příšeru. Je tam! Veslice se blíží ke břehu. Něco je jinak. Tentokrát nemá stejný pohled. Je šťastná. Pokračujeme dál podle snu. Vesničané ji začali bít.
Ale ona se jim vysmekla, doběhla k mému člunu, naskočila a tím nejsladším, ale také nejnaléhavějším hlasem řekla: "Pádluj! Jinak jim neunikneme!"
Probral jsem se z ohromení, chopil se vesel a pár mohutných záběrů stačilo na to, abychom byli v bezpečné vzdálenosti od břehu.
Až teď jsem si pořádně prohlédl svou vysněnou lásku. Vypadala jinak. Neměla na sobě ty šaty ze zvláštní látky, ale docela obyčejné kalhoty a blůzu. Ale krásná byla stejně. Pořád ji miluji.
"Ehm… Neměli bychom spíše plout na druhou stranu?" zeptala se.
"Co… Omlouvám se, jistě," zablekotal jsem, vytržen z úvah o tom, jak je nádherná.
"Víš… Zdálo se mi o tobě a moc tě miluju!" vykřikli jsme oba najednou. Ona zrudla, já jsem začal pádlovat jako o život. Protože vím, že nemůžu být s ní. Jsem princ, ona obyčejná elfka. Musím si vzít princeznu.
Potichu jsme dopluli až ke břehu. Pomohl jsem jí vystoupit, odvázal koně a pomohl jí nasednout.
"Možná bys mohla zůstat nějakou dobu u nás v paláci. Rodičům to určitě nebude vadit," řekl jsem a prolomil tak trapné ticho.
"To by bylo milé," odpověděla a věnovala mi sladký úsměv. Nasedl jsem za ní a pobídl koně. Minur už je jistě doma a všichni ho litují.
Rozjel jsem se rovnou k paláci. Takhle mi bylo příjemně, s ní, sami v lese. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Nikdy…
Dojeli jsme k paláci a sesedli jsme. V paláci už na mě čekali rodiče. Asi se k nim doneslo, že jsem jel pomoct Minurovi, a když se vrátil beze mě, museli se o mě bát.
Ale když uviděli Aurinu (cestou mi řekla, jak se jmenuje), tvářili se překvapeně, ba přímo ohromeně.
Po tom, co mi řekli, jak se o mě hrozně báli, že bylo nezodpovědné jet sám pomoc příteli a tak dále, řekli, že si s Aurinou potřebují soukromě promluvit. Odvedli si jí do vedlejší místnosti. Vrátili se asi po pěti minutách. Všichni se usmívali.
"Aurina nám řekla, co se stalo, i to, že se milujete," začala máma a já jsem okamžitě zrudl jako rajče. A posmutněl. Teď přijde přednáška o tom, že láska je vzácná, ale že si musím vzít princeznu.
"A proto nevidím důvod, proč by neměla být do měsíce svatba," kupodivu navázal otec na to, s čím máma začala.
"Co to… Jak to… Já myslel, že mi to zakážete s tím, že si musím vzít princeznu," vykoktal jsem zmateně.
"Ale ty si budeš brát princeznu," řekl s úsměvem a všichni se začali smát.
"Jak tak na to kouká, uniká mi nějaký vtip. Nechce mi to někdo vysvětlit?" řekl jsem trochu uraženě. Vysvětlila to Aurina.
"Víš, já jsem princezna. Můj dědeček byl bývalý král, ale když mi bylo šest, unesli mě lidé a prodali do otroctví v té vesnici. Potom otec zemřel a nastoupili tví rodiče," řekla s úsměvem na tváři. Pomalu mi to začalo zapalovat. Je princezna. Můžeme se vzít. Jupí!

O dva týdny později jsme se s Aurinou vzali. Za svědka mi šel Minur, který si přivlastňoval zásluhy za to, že jsme se potkali. A vlastně měl pravdu. Mí rodiče nám předali vládu, a šli do královského důchodu. A tak si tu teď šťastně žijeme, a naše rodina se brzy rozroste o dalšího člena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nee Nee | Web | 9. března 2010 v 19:49 | Reagovat

Jo jo,happyend :D Šťastné konce jsou bezpochyby veselejší než ty smutné,ale přesto... Já radši ty polo-šťastné,ale tohle zakončení je vážně dobré.
Vážně se klaním tvému stylu psaní,jak to všechno rychle funguje,já bych donekonečna jen všechno popisovala...

2 Cyan Cyan | 11. března 2010 v 19:07 | Reagovat

Díííky moc!

3 Maťa Maťa | Web | 19. března 2010 v 18:29 | Reagovat

vážně je to moooc dobrý :-)

4 cyans-world cyans-world | 20. března 2010 v 17:38 | Reagovat

Dík.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama