Část 1.

2. března 2010 v 18:38 | Cyan |  Přízračná dívka
Zase se mi o ní zdá. Jedu na malé veslici po klidné řece. Najednou se setmí. Voda zčerná a rozbouří se. Na skalách po levém břehu se nic nehýbe, ale na těch napravo se něco mihlo. Kus stříbřité látky. Ne, ta látka je bílá, vypadá, jako by se na ní uchytily kapky rosy. Je nádherná. Pluji dál. Najednou se řeka rozšíří a přejde v jezero. Pořád jsou tu po obou stranách útesy. A zase ta látka, ale tentokrát na pravé straně. Jak se to tam dostalo? A teď jsem to viděl na obou stranách najednou! Je tu toho víc? Určitě!
Útesy vystřídal na obou stranách les. To je neuvěřitelné! Ten les je plný zvířat tak krásných, tak dokonalých, tak… magických! Jsou jako z jiného světa. Z lesa vyběhla srnka nadpozemské krásy a… skočila! Vždyť spadne do vody a utone! Už se blíží hladině. Ale jako kouzlem se její krásné štíhlé nohy nepotopili, ale odrazila se od ní! Pokračovala dál přes jezero svým nádherným, dokonale plavným během.

Les řídne. Objevila se vesnice. Nikdo tam nebyl. Mou veslici najednou popadl proud. Táhne mě blíž k vesnici. Lidé vylézají zvědavě z obydlí. Co tak koukají? To nikdy neviděli elfa? A za tím davem stojí ona. Tak nádherná… Tak křehká… Tak nedosažitelná… Pleť má bílou jako padlí sníh, nádherné havraní vlasy jí spadají po pás, lehce se vlní ve větru. Je oděna v dokonale splývavých šatech z oné zvláštní látky. Nepochybně je také elfka.
Jen ona na mě nekouká jako na mimozemšťana, na mě, následníka elfského trůnu, pokračovatele našeho rodu, který tu byl miliony let před lidmi. V jejích očích byl smutek. Ale jen co mě spatřila, objevila se v nich tichá prosba a… naděje. Její ústa němě vyslovovala: "Pomoc!" Už jsem blízko břehu. Chci vystoupit z lodičky, ale jen co se postavím, rozkýve a já upadnu. Proud mě odnáší i s loďkou pryč. Vztáhnu k ní ruku a ona ke mně. Mizí mi z dohledu. Než zmizí úplně, vidím, jak začali vesničané otáčet jejím směrem a bít ji. Otřesné!
Jak rád bych jí pomohl. Zachránil ji. Stále se koukám tam, kde za lesem zmizela ta vesnice. V mém zorném poli se znovu objevili útesy. Proud sílí. Otáčím se a vidím… že se blíží… skála! Snažím se zatočit, ale je moc pozdě. Je to jako zpomalené. Jak se skála, za přílivu skrytá pod vodou, zakusuje do dřeva malé vesličky. Ta se tříští na malinkaté kousky. Děsivá, ale fascinující podívaná. A můj konec.
Probudil jsem se ve svém pokoji našeho paláce. Ta dívka… MUSÍ přece existovat! Musím ji najít. Bez ní nedokážu žít.

Podívám se na hodiny. Už je čas jít se připravit na hodinu lukostřelby. Tak pěkně postupně. Obléknout. Vezmu si své oblíbené kalhoty v barvě jehličí a mírně do zvonu a bílou košili. To oblečení je nové, protože jsem poslední dobou hodně vyrostl. Teď mám dva metry, ale na elfa to není zas tak moc.
Obuju si lýkové sandály. Tak a jsem oblečený. Do koupelny a opláchnout si obličej. Ze zrcadla na mě kouká můj obraz. Modré oči, tuctové rty a špičaté uši, do půl zad dlouhé bledé vlasy. Opláchnu si bledý obličej ledovou vodou a běžím si najít něco k snědku…
Anebo taky ne! Za tři minuty tam mám být! Vyběhnu ven, skočím na koně a tryskem se ženu k palouku. Po cestě si ze stromu utrhnu jablko, které mi posléze ukradne Zoubek- moje veverka, kterou jsem zapomněl nakrmit.
Dojedu na louku, seskočím z koně a stoupnu si do řady k ostatním mladým elfům a elfkám právě včas, protože v tu chvíli tam přijela Elein, naše učitelka. Kdybych přišel až po ní, což se mi už párkrát povedlo, byl bych stojan na jablko. To by nebylo tak hrozné- kdyby do toho jablka nestříleli ostatní!
Ale dneska mám štěstí, protože Minur to nestihl. Ještě tu není. Chudák!
"Dobré ráno," pozdraví nás jako obvykle Elein.
"Kde ho vidí?" zašeptá mi do ucha Silas. Silas je můj nejlepší kamarád, se kterým jsem vyrůstal. Vypadá jako moje dvojče, až na to, že má o tři a půl milimetru delší vlasy. Ne, vážně. Měřili jsme to.
Á, tady jede náš stojan. Má hnědé vlasy, je ostříhaný na krátko o v obličeji mu hnízdí dvě zelené oči.
"Kdo si tipne, kdo bude dnes stojan na jablko?" zeptá se Elein.
"Já?" tipne si Minur a nezdá se, že by mu to moc vadilo. Očividně v nás vkládá důvěru, že ho nezastřelíme.
"Ne, nikdo," je mu odpovědí. Minurovi se očividně uleví. Předčasně, protože Elein dodá takovou malou bezvýznamnou drobnost.
"Dnes totiž začneme střílet na pohyblivý terč, tak můžete rovnou na tom koni zůstat. Samozřejmě nebudeme střílet NA vás, ale před vás," dodá ještě, aby ho trochu uklidnila. Mezi dívkami to nesouhlasně zašumí. Chudák! Je mi ho vážně líto.
A začalo se střílet. Náš dobrý kamarád jel krokem. To bylo v pořádku, stačilo mířit dva metry před něj. Zmínil jsem se, že nám naše drahá paní učitelka oznámila, že když se někdo strefí víc než metr před něj, tak budou dva terče?
A potom se to zhoršilo, protože Minur začal klusat. To nám ale povolili dokonce dva metry. A teď přišel na řadu malér. Milva, Minurova holka střelila tak nešikovně, že její šíp lízl koni nos. To se ovšem koni nelíbilo, a tak se splašil. Začal tryskat do lesa, i s vyděšeným Minurem na zádech.

Rozjel jsem se za ní. Jeli jsme k řece. To je dobré, protože Minurův kůň neumí plavat. A ten můj ostatně taky ne. Po chvíli jsem už mezi stromy viděl Minura, a asi po dvou minutách i řeku. Za chvíli dojedeme k ní, kůň se uklidní a bude to. Nebo taky ne!
Jako zázrakem se Minurův kůň naučil plavat i s Minurem na zádech. Ale ten můj se pořád bojí vody. To je ale klika! Co to plave u břehu? Loďka! Rychle sesednu z koně, přivážu ho ke stromu, skočím do loďky a pádluju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama