Březen 2010

Kathrina de Coma - Aztécký poklad

23. března 2010 v 14:19 | Cyan |  Dračí doupě
Další den, který jsi strávila na svých soukromích vykopávkách byl pryč. Jinému by připadal jako promrhaný, ale typevně věříš tomu, že je tady, na tomhle pustém místě, zanesený několika metry hlíny starý poklad, nejspíše Májové, jelikož tohle bylo jejich území.
Potom, co tvůj bývalý šéf odmítl pokračovat v jeho hledání, jsi odešla a postavila se na vlastní nohy, v čemž ti velmi pomohla nenadálá smrt tvého dědečka. Sice se rád koukal, jak rodina bojuje o jeho přízeň, ale ironicky celé své neobyčejné jmění právě tobě, kterou nemohl vystát.
Upravila sis cop svých hnědých vlasů, promnula jsis obličej, a zašla do provizorního "domu", který byl vlastně jen velký hnědý stan dva metry od vykopávek. Uvnitř máš jen postel, obrovitý kanistr pitné vody, to semé s vodou na mití a pár přísad do jídla, které bude v nejbližší době česnekovou polévkou. Všechno to přelétneš pohledem a musíš se usmát při pomyšlení, že tohle je tvůj domov.
Už se stmívá, a tak zapálíš uprostřed stanu oheň, aby ses po tvrdé práci zahřála, uvaříš polévku a vypiješ ji rovnou z hrnce, protože tvůj poslední talíř hrdinsky padl při zemětřesení v Saree, čímž omráčil toho šíleného kněze, který se ti chystal rituálně vyříznout srdce, jazyk a vydloubnout oči zároveň.
Venku před stanem najednou křupla větev. Co uděláš?

Sabina Gabriela Korielessová - prokletí Dračí vesnice

23. března 2010 v 6:00 | Cyan |  Dračí doupě
Tvůj mistr tě jako poslední část výuky léčitelství vyslal do vesnice Eridan, abys zde prokázala svou zdatnost v tomto oboru tím, že budeš léčit zdejší raněné. Po nedávné bitvě jsi měla opravdu hodně práce, ovšem to, co ti vděční uzdravení mohli za odměnu nabídnout, ti stačilo sotva na kousek starého chleba týdně. A tak jsi se rozhodla, že si trochu přivyděláš svým druhým řemeslem- zlodějstvím.
Když tě ale chytili, dali do vězení a odsoudili tě, trest ti neřekli. Později ve vězení ses dověděla, že tě hodlají poslat to jisté Dračí vesnice, jako krvavou oběť nějaké příšeře, která zde údajně napadá občany. Ostatní vesnice se strachují, že je to prokletí, a aby byla jejich osada ušetřena, posílají bestii provinilé ženy jako tribut míru. Už je nikdy nikdo neviděl.

O dva dny později (a nedá se říct, že by to byli nepříjemné dva dny- dali mi dobře najíst, napít, vodu na koupání a kněze na zpověď) tě posadili na rozvrzanou starou káru, taženou jednou herkou, pobídli jí a nechali ji, ať jede sama, bez kočího. Jako kouzlem věděla, kudy jet, a trvrdohlavě odmítala změnit směr.
Najednou jedno kolo zaskřípělo, prasklo a ty jsi spadla na tvrdou dlážděnou cestu, a ztratila jsi vědomí.

Když jsi se o pár hodin později probrala, kára a kůň nikde a ty jsi neměla tušení, odkud jsi přijela. Momentálně máš stále svázané ruce (provazem), dezorientovanost, hlad a jako památku na pád bouli a pořádný bolehlav.
Co budeš dělat teď?

Seznam dobrodružství

21. března 2010 v 10:17 | Cyan |  Dračí doupě
Sabina Gabriela Korielessová - Prokletí Dračí vesnice
Kathrina de Coma - Aztécký poklad

Zápis

19. března 2010 v 17:55 | Cyan |  Dračí doupě
Chcete hrát? Tak dolů do komentú zkopírujte a vyplňte následující formulář, a bude vám přidělen příběh. Zákaz hrát v cizím příběhu bez mého svolení a svolení toho, čí je to příběh!
Formulář:
Jméno postavy:
Rasa (existující!):
Povolání(Např hraničář, zloděj, čaroděj atd.):
Charakteristika postavy:
Který den budete hrát:


A to je tak všechno, případně se doptám.

Nový nápad

19. března 2010 v 17:11 | Cyan |  Cyan
Napadlo mně, že na blogu by se dalo celkem dobře hrát Dračí doupě. Kdo by měl zájem, ten ať napíše do komentů, že by určitě hrál, případně tam pište dotazy. Nebyl by to tak úplně originál DrD podle pravidel, ale volnější způsob, a každé dobrodružství by bylo vedeno s každou postavou zvlášť v komentech u úvodu příběhu. Bylo by jen jediné pravidlo- Pj (Pán jeskyně)(tedy já) má vždycky pravdu. Tak co vy na to?

Návrat

11. března 2010 v 19:21 | Cyan |  Cyan
Právě jsme přijeli z hor, z Pece pod Sněžkou, kde jsme bydleli v chatě Protěž. Takže hodnocení: celková zábava- JJJUUUPPPÍÍÍ!!!!
sjezdovky- BOMBA! Od nejmodřejší pár metrů od chaty až po černý úsek Bramberku! Ale pro permanentky se musela sjet červená, Zahrádky, a stejně tak při cestě na sjezdovku Smrk, která byla modrá. S mím lyžařským umem to bylo peklo... Ze začátku. Pak mě máma naučila zatáčet jinak než pluhem a pak mi sotva stačila...
chata- tak nejezděte! Slyšíte skrz tenounké zdi na chodbu i dovedlejčího pokoje (a to i ze záchoda!), jídlo se nedá jíst (a to nepřeháním ani trochu, ba naopak) a tamní bar otvírá až v pět, i když vleky končí ve čtyři, takže dát si čaj je naprosto nemožné. Jediná kladná věc je, že od dveří můžete na lyžích ke sjezdovce, a když vyjedete pomu, co u ní jezdí, můžete jet i zpátky až před ty samé dveře. Ale tím dobré stránky končí.
jinak- potkala jsem tam kamarádku ze školy, Márfi, a pokecali jsme na sjezdovce. Jezdila na snowboardu, a vypadala, že si to užívá. Zjistila jsem, že dříve taky bydleli s rodinkou v Protěži, ale po tom, co z toho "jídla" hodila šavli se přestěhovali do jiné chaty. Docela jí chápu.

A to je tak všechno. Hezký zbytek prázdnin přeje Cyan.

Nejoblíbenější blog

4. března 2010 v 17:07 | Cyan
Neetarell- můj nejoblíbenější blog. Jsou tu obrázky a napínavý příběh, vřele doporučuji!

Část 2.

2. března 2010 v 18:41 | Cyan |  Přízračná dívka
"Už jedu, vydrž!" křiknu ještě na svého vyděšeného přítele na zádech splašené kobyly.
"Neboj, neplánuju sesedat a někam ti utíkat. Neumím plavat!" křičel polohisterický Minur. Až teď jsem se rozhlédl po březích. A co nevidím- jsou stejné, jako v mém snu! Moje pozornost se znovu obrátila ke kamarádovi. Ta potvora kobyla vylezla z vody! Ale ne. Loďku chytil proud! Jestli to pude dál jako v mém snu, tak skončím nabodnutý na skále! Mám to ale štěstí. Co jsem komu udělal?
Znovu jsem se zaměřil na břehy, abych nemusel myslet na to, co mě čeká. Znovu prožívám svůj nejkrásnější sen, ale tentokrát doopravdy. Jestlipak tu bude i ona?
Už vidím vesnici. A zase na mě všichni koukají jako na příšeru. Je tam! Veslice se blíží ke břehu. Něco je jinak. Tentokrát nemá stejný pohled. Je šťastná. Pokračujeme dál podle snu. Vesničané ji začali bít.
Ale ona se jim vysmekla, doběhla k mému člunu, naskočila a tím nejsladším, ale také nejnaléhavějším hlasem řekla: "Pádluj! Jinak jim neunikneme!"
Probral jsem se z ohromení, chopil se vesel a pár mohutných záběrů stačilo na to, abychom byli v bezpečné vzdálenosti od břehu.
Až teď jsem si pořádně prohlédl svou vysněnou lásku. Vypadala jinak. Neměla na sobě ty šaty ze zvláštní látky, ale docela obyčejné kalhoty a blůzu. Ale krásná byla stejně. Pořád ji miluji.
"Ehm… Neměli bychom spíše plout na druhou stranu?" zeptala se.
"Co… Omlouvám se, jistě," zablekotal jsem, vytržen z úvah o tom, jak je nádherná.
"Víš… Zdálo se mi o tobě a moc tě miluju!" vykřikli jsme oba najednou. Ona zrudla, já jsem začal pádlovat jako o život. Protože vím, že nemůžu být s ní. Jsem princ, ona obyčejná elfka. Musím si vzít princeznu.
Potichu jsme dopluli až ke břehu. Pomohl jsem jí vystoupit, odvázal koně a pomohl jí nasednout.
"Možná bys mohla zůstat nějakou dobu u nás v paláci. Rodičům to určitě nebude vadit," řekl jsem a prolomil tak trapné ticho.
"To by bylo milé," odpověděla a věnovala mi sladký úsměv. Nasedl jsem za ní a pobídl koně. Minur už je jistě doma a všichni ho litují.
Rozjel jsem se rovnou k paláci. Takhle mi bylo příjemně, s ní, sami v lese. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Nikdy…
Dojeli jsme k paláci a sesedli jsme. V paláci už na mě čekali rodiče. Asi se k nim doneslo, že jsem jel pomoct Minurovi, a když se vrátil beze mě, museli se o mě bát.
Ale když uviděli Aurinu (cestou mi řekla, jak se jmenuje), tvářili se překvapeně, ba přímo ohromeně.
Po tom, co mi řekli, jak se o mě hrozně báli, že bylo nezodpovědné jet sám pomoc příteli a tak dále, řekli, že si s Aurinou potřebují soukromě promluvit. Odvedli si jí do vedlejší místnosti. Vrátili se asi po pěti minutách. Všichni se usmívali.
"Aurina nám řekla, co se stalo, i to, že se milujete," začala máma a já jsem okamžitě zrudl jako rajče. A posmutněl. Teď přijde přednáška o tom, že láska je vzácná, ale že si musím vzít princeznu.
"A proto nevidím důvod, proč by neměla být do měsíce svatba," kupodivu navázal otec na to, s čím máma začala.
"Co to… Jak to… Já myslel, že mi to zakážete s tím, že si musím vzít princeznu," vykoktal jsem zmateně.
"Ale ty si budeš brát princeznu," řekl s úsměvem a všichni se začali smát.
"Jak tak na to kouká, uniká mi nějaký vtip. Nechce mi to někdo vysvětlit?" řekl jsem trochu uraženě. Vysvětlila to Aurina.
"Víš, já jsem princezna. Můj dědeček byl bývalý král, ale když mi bylo šest, unesli mě lidé a prodali do otroctví v té vesnici. Potom otec zemřel a nastoupili tví rodiče," řekla s úsměvem na tváři. Pomalu mi to začalo zapalovat. Je princezna. Můžeme se vzít. Jupí!

O dva týdny později jsme se s Aurinou vzali. Za svědka mi šel Minur, který si přivlastňoval zásluhy za to, že jsme se potkali. A vlastně měl pravdu. Mí rodiče nám předali vládu, a šli do královského důchodu. A tak si tu teď šťastně žijeme, a naše rodina se brzy rozroste o dalšího člena.

Část 1.

2. března 2010 v 18:38 | Cyan |  Přízračná dívka
Zase se mi o ní zdá. Jedu na malé veslici po klidné řece. Najednou se setmí. Voda zčerná a rozbouří se. Na skalách po levém břehu se nic nehýbe, ale na těch napravo se něco mihlo. Kus stříbřité látky. Ne, ta látka je bílá, vypadá, jako by se na ní uchytily kapky rosy. Je nádherná. Pluji dál. Najednou se řeka rozšíří a přejde v jezero. Pořád jsou tu po obou stranách útesy. A zase ta látka, ale tentokrát na pravé straně. Jak se to tam dostalo? A teď jsem to viděl na obou stranách najednou! Je tu toho víc? Určitě!
Útesy vystřídal na obou stranách les. To je neuvěřitelné! Ten les je plný zvířat tak krásných, tak dokonalých, tak… magických! Jsou jako z jiného světa. Z lesa vyběhla srnka nadpozemské krásy a… skočila! Vždyť spadne do vody a utone! Už se blíží hladině. Ale jako kouzlem se její krásné štíhlé nohy nepotopili, ale odrazila se od ní! Pokračovala dál přes jezero svým nádherným, dokonale plavným během.

Les řídne. Objevila se vesnice. Nikdo tam nebyl. Mou veslici najednou popadl proud. Táhne mě blíž k vesnici. Lidé vylézají zvědavě z obydlí. Co tak koukají? To nikdy neviděli elfa? A za tím davem stojí ona. Tak nádherná… Tak křehká… Tak nedosažitelná… Pleť má bílou jako padlí sníh, nádherné havraní vlasy jí spadají po pás, lehce se vlní ve větru. Je oděna v dokonale splývavých šatech z oné zvláštní látky. Nepochybně je také elfka.
Jen ona na mě nekouká jako na mimozemšťana, na mě, následníka elfského trůnu, pokračovatele našeho rodu, který tu byl miliony let před lidmi. V jejích očích byl smutek. Ale jen co mě spatřila, objevila se v nich tichá prosba a… naděje. Její ústa němě vyslovovala: "Pomoc!" Už jsem blízko břehu. Chci vystoupit z lodičky, ale jen co se postavím, rozkýve a já upadnu. Proud mě odnáší i s loďkou pryč. Vztáhnu k ní ruku a ona ke mně. Mizí mi z dohledu. Než zmizí úplně, vidím, jak začali vesničané otáčet jejím směrem a bít ji. Otřesné!
Jak rád bych jí pomohl. Zachránil ji. Stále se koukám tam, kde za lesem zmizela ta vesnice. V mém zorném poli se znovu objevili útesy. Proud sílí. Otáčím se a vidím… že se blíží… skála! Snažím se zatočit, ale je moc pozdě. Je to jako zpomalené. Jak se skála, za přílivu skrytá pod vodou, zakusuje do dřeva malé vesličky. Ta se tříští na malinkaté kousky. Děsivá, ale fascinující podívaná. A můj konec.
Probudil jsem se ve svém pokoji našeho paláce. Ta dívka… MUSÍ přece existovat! Musím ji najít. Bez ní nedokážu žít.

Podívám se na hodiny. Už je čas jít se připravit na hodinu lukostřelby. Tak pěkně postupně. Obléknout. Vezmu si své oblíbené kalhoty v barvě jehličí a mírně do zvonu a bílou košili. To oblečení je nové, protože jsem poslední dobou hodně vyrostl. Teď mám dva metry, ale na elfa to není zas tak moc.
Obuju si lýkové sandály. Tak a jsem oblečený. Do koupelny a opláchnout si obličej. Ze zrcadla na mě kouká můj obraz. Modré oči, tuctové rty a špičaté uši, do půl zad dlouhé bledé vlasy. Opláchnu si bledý obličej ledovou vodou a běžím si najít něco k snědku…
Anebo taky ne! Za tři minuty tam mám být! Vyběhnu ven, skočím na koně a tryskem se ženu k palouku. Po cestě si ze stromu utrhnu jablko, které mi posléze ukradne Zoubek- moje veverka, kterou jsem zapomněl nakrmit.
Dojedu na louku, seskočím z koně a stoupnu si do řady k ostatním mladým elfům a elfkám právě včas, protože v tu chvíli tam přijela Elein, naše učitelka. Kdybych přišel až po ní, což se mi už párkrát povedlo, byl bych stojan na jablko. To by nebylo tak hrozné- kdyby do toho jablka nestříleli ostatní!
Ale dneska mám štěstí, protože Minur to nestihl. Ještě tu není. Chudák!
"Dobré ráno," pozdraví nás jako obvykle Elein.
"Kde ho vidí?" zašeptá mi do ucha Silas. Silas je můj nejlepší kamarád, se kterým jsem vyrůstal. Vypadá jako moje dvojče, až na to, že má o tři a půl milimetru delší vlasy. Ne, vážně. Měřili jsme to.
Á, tady jede náš stojan. Má hnědé vlasy, je ostříhaný na krátko o v obličeji mu hnízdí dvě zelené oči.
"Kdo si tipne, kdo bude dnes stojan na jablko?" zeptá se Elein.
"Já?" tipne si Minur a nezdá se, že by mu to moc vadilo. Očividně v nás vkládá důvěru, že ho nezastřelíme.
"Ne, nikdo," je mu odpovědí. Minurovi se očividně uleví. Předčasně, protože Elein dodá takovou malou bezvýznamnou drobnost.
"Dnes totiž začneme střílet na pohyblivý terč, tak můžete rovnou na tom koni zůstat. Samozřejmě nebudeme střílet NA vás, ale před vás," dodá ještě, aby ho trochu uklidnila. Mezi dívkami to nesouhlasně zašumí. Chudák! Je mi ho vážně líto.
A začalo se střílet. Náš dobrý kamarád jel krokem. To bylo v pořádku, stačilo mířit dva metry před něj. Zmínil jsem se, že nám naše drahá paní učitelka oznámila, že když se někdo strefí víc než metr před něj, tak budou dva terče?
A potom se to zhoršilo, protože Minur začal klusat. To nám ale povolili dokonce dva metry. A teď přišel na řadu malér. Milva, Minurova holka střelila tak nešikovně, že její šíp lízl koni nos. To se ovšem koni nelíbilo, a tak se splašil. Začal tryskat do lesa, i s vyděšeným Minurem na zádech.

Rozjel jsem se za ní. Jeli jsme k řece. To je dobré, protože Minurův kůň neumí plavat. A ten můj ostatně taky ne. Po chvíli jsem už mezi stromy viděl Minura, a asi po dvou minutách i řeku. Za chvíli dojedeme k ní, kůň se uklidní a bude to. Nebo taky ne!
Jako zázrakem se Minurův kůň naučil plavat i s Minurem na zádech. Ale ten můj se pořád bojí vody. To je ale klika! Co to plave u břehu? Loďka! Rychle sesednu z koně, přivážu ho ke stromu, skočím do loďky a pádluju.